Zoubková víla a nezbedné šaty

Zoubková víla a nezbedné šaty

Martina Kuchařová

Ištramanda byla pěkná treperenda. Oči jí jiskřily, jak prskavky o silvestrovské noci, a smíchy se prohýbala snad každých pět minut. Smát se a mít z něčeho legraci ostatně milovala na světě asi nejvíce. Její maminka nejvíce na světě milovala zase Ištramandu, ale to její lumpačení a neustálé chichotání se mamince rozhodně nezamlouvaly. Být zoubkovou vílou totiž není žádná legrace, ba naopak, je to velice vážná a zodpovědná věc! A ne každé holčičce se poštěstí, že se narodí jako zoubková víla, a ještě s takovým důležitým úkolem. Ale on ji ten smích brzy přejde, pomyslela si maminka a povytáhla při té představě obočí důležitě nahoru a významně našpulila rty. Už zítra nastupuje Ištramanda do učení a tam není pro nějaké legrácky místo. Maminka dlouze vzdychla a zasněně se zadívala kamsi do dáli.

V tom se Ištramanda odkudsi obrovskou rychlostí vyřítila, div že maminku neporazila.

"No tak, no tak, mladá slečno, kam se to valíte jako velká voda?"

"Mami, ale tak promiň, podívej, co jsem našla na půdě, nejsou krásné? Co kdybych si je zítra oblékla?" vyhrkla Ištramanda a zatočila se vesele dokola, až se na ní střapaté modrobílé šaty úplně roztančily.

"Holčičko zlatá," vykulila na ni oči maminka. "Vždyť to jsou moje ztracené studentské šaty! Kdepak jsi je našla?"

"Vždyť říkám, na půdě! Nikdy předtím jsem je tam neviděla. Jsou tvoje?"

"No, víš, holčičko moje, tyhle šaty jsou kouzelné. A ano, byly moje. Jen si vždycky tak trochu dělaly, co chtěly... Jednoho dne se ztratily a od té doby nebyly k nalezení."

"Jééé, kouzelné říkáš? V tom případě se mi jistě budou hodit! A můžu si je tedy nechat? Maminečko, prosíííím!" škemrala Ištramadna, tváře jí jen hořely vzrušením.

"Jsou krásné, to ano. Ale víš jistě, že si je chceš vzít první den školy? Jak říkám, byly vždycky trochu zlobivé," dodala nejistě maminka, ale když viděla Ištramandin nadšený obličej, neměla to srdce dál odolávat. "Tak dobrá. Ukaž se mi ještě, ať si tě v nich dobře prohlédnu."

Druhý den ráno se všechny nové zoubkové víly sešly před školní budovou. Pokukovaly rozpačitě jedna po druhé a v duchu si navzájem obdivovaly šaty. Jééé, tyhle růžové s puntíky, ty jsou krásné. A tyhle zelenkavé, jak se pěkně třpytí! Ištramandiny šaty rozhodně nezůstávaly pozadu. Zanedlouho si pro mladé víly přišla třídní paní učitelka a zavedla je do jejich nové třídy.

"Milé víly. Toto je pro vás velký den. Dnes naplníte svoje poslání a stanete se opravdovými zoubkovými vílami. Budete přinášet dětem radost a zasadíte se o jejich zdravý chrup. A to je velmi zodpovědná práce!" rozhovořila se paní učitelka a po malé odmlce pokračovala: "A nyní vás čeká první úkol. Na kouzelném papírku, který každé z vás položím na lavici, najdete úkol, který musíte splnit, abyste mohly dál pokračovat v učení a zdokonalovat se tak v zoubkovém vílování." Když obešla celou třídu, na každé lavici svítilo po jednom bílém čtverečku složeného papíru. "Otevřít zadání teď!" tleskla paní učitelka a po třídě to zašumělo a zašustilo, jak každá víla nedočkavě otevírala svůj úkol a při tom se neubránila nervóznímu mumlání. Ištramanda rychle přelétla očima zadání a s úsměvem vydechla: "Brnkačka!" Na papírku se kouzelným písmem, které již od narození uměla přečíst, objevil tento text: Jasmínová ulice číslo 45, 5.patro, severovýchodní okno, 6letá Adélka, jednička dole pod červeným polštářem, kinder vajíčko z centrálního skladu. Jasmínovou ulici Ištramanda dobře znala, několikrát si tam s kamarádkami hrály na dětském hřišti. Tak teď ještě najít ten centrální sklad. Než stačila zvednou ruku a zeptat se paní učitelky, kde že jej najde, otevřela se před nimi na místě, kde byla ještě před chvílí obrovská černá tabule, dřevěná vrata. Ta vedla do tmavého prostoru, podél jehož stěn se tyčily regály až do stropu. Na nich byly vyskládané různobarevné bonbóny, čokolády, gumoví medvídci, lízátka a samozřejmě také kinder vajíčka. Na dalších poličkách pak odpočívala malá autíčka, panenky, plyšáci a další drobné hračky. Víly se seřadily jedna za druhou, paní učitelka stála u vrat a vydávala jim sladkosti nebo hračky podle toho, co stálo na tom kterém papírku. Když došla řada na Ištramandu, usmála se na paní učitelku a ze zvyku s kulišáckým úsměvem prohodila: "Nevidím tu nikde čokoládový kurník, kam to ty slepičky propánajána snášej?" Paní učitelka se na ni přísně zamračila, nechápajíc, o čem to ta holka mluví. "No, přeci ty čokoládový kinder vajíčka, paní učitelko. Jedno bych totiž potřebovala," pípla už o něco tišeji a o něco smutněji Ištramanda. "Ach tááák," odsekla paní učitelka suše, natáhla ruku do nejzazšího rohu skladu a podala jí jedno zabalené čokoládové vajíčko. "Tu máš. Však ona tě legrace brzy přejde."

Když večer Ištramanda vyrazila z domova, aby splnila svůj úkol, po cestě jí vrtalo hlavou, proč by jí měla přecházet legrace a už vůbec jí nebylo jasné, proč paní učitelka nepochopila její legrační poznámku a kvůli čemu se tak hrozivě mračila. Vždyť to byl jenom vtip. Malý vtípeček pro zasmání. Nehodlala se tím dále zabývat a pozornost přesměrovala na panelový dům s číslem 45. Našla ho téměř okamžitě. Zvedla oči k nebi. To je ale pěkná výška, pomyslela si. Jeden, dva, tři, čtyři, pět. Tak tamhle to je - páté patro. Teď ještě které okno je severovýchodní. Něco jí napadlo. Mám na sobě přeci maminčiny kouzelné šaty. "No tak se předveďte, co dovedete! Umíte mě odnést do správného okna?" zašeptala nenápadně a čekala, co se stane.

"Hihihihi," zachichotalo se jí něco na těle, až víla úlekem poskočila. "Jistě, že umíme, hihihihi."

"Fuj, to jsem se lekla!" vyhrkla Ištramanda. Smějící a hýbající se šaty nečekala. "No dobře! Tak tedy fofrem větrem!" poručila jim víla. Šaty se v tu ránu roztočily a unášely vílu k nebesům. "První, druhé, třetí, čtvrté, páté - tady!" počítala si ve vzduchu Ištramanda patra.

"Hihihihi," chichotaly se stále šaty a náhle bez varování vhodily vílu do otevřeného okna. Buch. Víla se rozplácla na koberec před čelo tmavě hnědé postele. Rozhlédla se kolem, jestli ta rána po dopadnutí malou holčičku nevzbudila. Úlevou si oddychla, když spatřila nadouvající se peřinu a spokojené pochrupkávání. No, spíše než pochrupkávání to bylo pořádné chrápání, jako kdyby někdo řezal dříví tatínkovou motorovou pilou. Holčička má asi rýmu, pomyslela si Ištramanda. A ucpaný nos a kvůli tomu tak hrozivě chrápe. No nic. Tak kde jsme to přestaly...Polštář. Červený polštář stálo přeci na papírku. "Šaty, polštářum hledajum!" zašeptala Ištramanda vymyšlené zaklínadlo. Ale šaty nic. Žádné chichotání, brebentění, ani hýbání nenastalo. "Povídám: polštářum hledajum!" Zase ticho. To Ištramanda trochu znejistěla. Ale jen do té doby, než si všimla něčeho velmi zajímavého ve skleničce na nočním stolku. Popošla blíž a oči ji zazářily překvapením. Ve skleničce byly ponořené zuby! A rovnou dvě řady zubů! Tolik zubů pohromadě snad jaktěživ neviděla. Div netancovala radostí. Splním úkol nejlíp ze všech. Nepřinesu jeden zub, ale hned všechny! Zuby ze skleničky opatrně vytáhla a místo nich do ní vhodila kinder vajíčko, které schovávala v kapse. Žbluňk! Rychle ještě zkontrolovala, jestli Adélku nevzbudila. Natáhla krk směrem k místu, kde bývá při spaní normálně položená hlava. Ale ta byla úplně zakrytá peřinou. Naštěstí se celá peřina stále neměnně nadouvala rytmickým oddechováním a zpod ní se ozývalo to stejné chrápání. Úkol splněn na 200%, usmívala se Ištramanda, a štrachala se potichounku k oknu, ukořistěné zuby pevně svírajíc v dlani. Vzpomněla si, že je strašlivě unavená a že má na sobě pořád ještě ty kouzelné šaty. Co kdyby je požádala, aby ji kouzlem přemístily rovnou do její postýlky? To je ale nápad! "Šaty? Domum do postýlkum!" zamumlala ospale a v tu chvíli už ležela ve své postýlce, doma u maminky, kde hned spokojeně usnula.

To ráno se Ištramanda vzbudila dříve, než obvykle. Byla oblečená a v ruce svírala něco podivně hranatého. Aha! Vzpomněla si náhle. Šaty mě odnesly rovnou do postýlky a já hned usnula. A prý že jsou zlobivé! Kdeže! Věrně mi včera posloužily. "Děkuji vám, šaty!" "Hihihihi," pohnuly se šaty na víle a víc k tomu neřekly.

Do pokoje nečekaně nakoukla maminka. "Dobré ránko! Tak jaké to bylo plnit svůj první úkol?"

Maminečko! To ti bylo ale vzrůšo! A ty tvoje šaty jsou naprosto báječné! Pomohly mi splnit úkol nejlépe ze všech, podívej!" Ištramanda vyndala ruku zpod peřiny a rozevřela dlaň. Maminka spráskla ruce a zděšeně vykřikla: "Jéminánku! Co to je za hloupé vtipy?"

"Proč vtipy, mami? Nemám jeden zoubek, ale hned všechny, co se vejdou do pusy! Dostanu pochvalu a ještě určitě nebudu muset plnit příštích několik úkolů, když mám do zásoby tolik těch zubů. Není to perfektní?"

Maminka úplně zezelenala a nebyla schopná slova. Pochopila, že to není vtípek Ištramandy, ale těch zlobivých šatů, co má na sobě! To by víla sama nevymyslela, tím si byla maminka jistá.

"Iš, ukaž mi prosímtě zadání toho úkolu," zavelela maminka, když se trošku vzpamatovala. Víla vyndala z kapsy šatů zmuchlaný lísteček: Jasmínová ulice číslo 45, 5.patro, severovýchodní okno, 6letá Adélka, jednička dole pod červeným polštářem, kinder vajíčko z centrálního skladu.

"A Iš? Jak jsi poznala, do kterého okna máš letět?"

"Požádala jsem přeci ty tvoje kouzelné šaty, jak jinak bych ho našla."

"Tak takhle to tedy je. Tyhle bláznivé šaty si nenechaly ujít příležitost někoho pozlobit a zřejmě tě nasměrovaly do špatného okna. Viděla jsi tu Adélku na vlastní oči?"

"No, teď když o tom tak přemýšlím, tak vlastně ne. Byla přikrytá peřinou a nekoukala jí ani hlava. A taky pořádně chrápala, až se stěny otřásaly."

"Tak teď už je to úplně jasné. Byla jsi u nějaké staré paní, vzala jí zubní protézu a ona ji teď marně hledá. To musíš děvenko co nejdříve napravit!"

"Ale mamí, takhle nedostanu tu pochvalu!" fňukala Ištramanda zoufale.

"Pochvalu za zubní protézu nedostaneš tak jako tak. Zoubkové víly vyměňují sladkosti a drobné hračky jen za mléčné zoubky malých děti, které je už nepotřebují, jelikož jim narostou zoubky nové. Po umělých zubech nenaroste nic. Je třeba, abys svůj omyl napravila, i když ti k maléru dopomohl někdo jiný, tedy v tomto případě něco jiného...," opravila se hned maminka, jelikož tím něčím jiným měla na mysli zlobivé šaty. "Honem, umyj se a jdeme!" dodala maminka rozhodně.

"Haló? To je policie? Tady Šafářová, Jasmínová 45."

"Ano! Co se stalo, paní Šafářová?" odpověděl strážmistr Boubín ospale, na stanici dorazil před pár minutami a ještě si ani nestačil uvařit ranní kafíčko.

"Někdo se v noci vloupal do mého bytu a odcizil mi zubní protézu! A byl to zřejmě nějaký vtipálek, neboť mi místo ní zanechal ve skleničce jakési podivné čokoládové vajíčko!"

"Uklidněte se, paní Šafářová, to musí být nějaký omyl. Proč by vám někdo kradl zubní protézu? A nic jiného vám nechybí? "

"No to nevím, proč by mi kradl zubní protézu a nic jiného si nevzal. Včera před spaním jsem si ji jako každý večer umístila do skleničky na nočním stolku - a teď je fuč! Okamžitě přijeďte a tento ohavný zločin vyšetřete!"

"Dobře, paní Šafářová. Tak já tam během dneška někoho pošlu. Máte poničený zámek, potřebujete ho spravit?"

"Ne, je zamčený jako vždy. Ten darebák se sem musel dostat oknem! Mám ho celou noc otevřené dokořán."

Chudák stará paní, vzdychl strážmistr, když dotelefonoval s paní Šafářovou. Už jí to zřejmě tak nemyslí a zapomíná, kam si co dala. Kdo ví, kde tu svou zubní protézu nakonec najde. Prý tam někdo vlezl oknem! Pche! To by nejspíš musel umět létat! Při té představě se uchechtl. Raději tam ale pošlu nadporučíka Vomáčku, co kdyby na místě našel přeci jen něco podezřelého...

Ištramanda s maminkou stály před vchodem do panelového domu, s hlavami zakloněnými, aby dobře viděly na okna v pátém patře.

"Tamhleto okno to bylo," ukazovala Ištramanda mamince, kudy se dostala ke staré paní. "Ne, vlastně to vedle. Mamí, já už si to přesně nepamatuju," začala zoufale natahovat víla. "Maminka se pevně rozkročila a zlostně se podívala na šaty, které měla Ištramanda stále ještě na sobě: "Tak teď se ukažte, šaty poťouchlé! Které okno to bylo? Teď právě nastala ta chvíle, kdy musíte pomoci napravit svůj nemístný vtípek! Vtípkum napravujum!" Šaty však ani nepíply. Ticho po pěšině. Jelikož bylo velmi brzy ráno, nebylo nikde ani živáčka. Jen v dálce byly slyšet pomalé krůčky, které se blížily směrem k nim.

"Dobrý den," pozdravila maminka starou paní, která se v tu chvíli objevila se svým brzkým ranním nákupem u vchodu. "Prosím vás, jdeme navštívit jednu známou," vysvětlovala maminka opatrně, "bydlí v pátém patře, můžeme s vámi dovnitř?"

"Vy asi myslíte malou Adélku, viďte, to je ale náhoda, také bydlím v pátém patře, pojedeme tedy nahoru spolu," neváhala s odpovědí stará paní a vpustila obě víly dovnitř. Bez zubů se jí špatně mluvilo, ale nedala na sobě nic znát. Ištramanda nikdy v žádném panelovém domě nebyla, rozhlížela se tedy vykuleně kolem. Když nastupovaly do výtahu, dělala jako by výtahem jezdila každý den. Aha, tak takhle se lidé dostávají do vyšších pater. Říkala jsem si, jak to asi dělají, když neumějí létat, dumala potichu. Stará paní zmáčkla tlačítko s pětkou a výtah se rozjel. Bum! Něco tvrdého náhle dopadlo na podlahu. Všechny zvědavě upřely oči na zem a vykulily je překvapením. "Moje zuby! No né, kde se tady vzaly? Já už myslela, že u mě byl v noci zloděj. To není možné, odkud mi mohly vypadnout? Už mi asi začíná šplouchat na maják," dodala smutně stará paní, když se pro zuby shýbala. Výtah zastavil v pátém patře a víly se starou paní vystoupily. Ištramanda se zastyděla. Hned jí bylo jasné, s kým mají tu čest. Koukla na maminku, pak na starou paní a spustila: "Prosím vás, nezlobte se na mě. Víte, já jsem zoubková víla a tyhle zuby jsem vám vzala omylem. To ty moje šaty. Ale já měla takovou radost, že splním úkol lépe, než ostatní, víte. Ani mě nenapadlo, že v posteli neleží Adélka a že ty zuby potřebujete. Ale přišla jsem vám je vrátit. Musely mi teď vypadnout z kapsy...," vysoukala ze sebe Ištramanda o překot a omluvně hleděla na starou paní.

"Tak takhle to bylo. A já už myslela, že je ze mě blázen!" usmívala se stará paní. "Tak to vajíčko, které jsem našla ve skleničce místo svých zubů, ve skutečnosti patří sousedce Adélce. Hned je všechno o dost jasnější," odpověděla stará paní a smála se a smála, až se za břicho popadala. Když nabrala dech, zadívala se na Ištramandu a pravila: "Jsem ráda, že jsi přišla napravit svůj omyl. To je důležitější, než splnit úkol nejlépe ze všech. A také jsem ti chtěla poděkovat: tahle dobře jsem se dlouho nezasmála! Teď pojďte dovnitř, vrátím vám čokoládové vajíčko, uvařím čaj a vy mi na oplátku povíte něco o zoubkových vílách." Ištramanda celá zářila, byla ráda, že se na ní paní nezlobí. A maminka byla pyšná, že má statečnou dcerku, která se dokáže druhému omluvit, když udělá chybu. V duchu pak děkovala šatům, že nakonec pomohly situaci ve výtahu vyřešit tím, že z ničeho nic a ve správný okamžik "vyplivly" zuby z kapsy na zem, a připustila na vteřinu myšlenku, že ještě nepatří na smetiště, jak původně ve zlosti zamýšlela, a že ještě možná dostanou další šanci...ono vlastně trochu té legrace není vždycky na škodu.

"Haló? To je policie? Tady ještě jednou Šafářová."

"No ano, paní Šafářová. Už jste chytla toho zloděje?" žertoval strážmistr. "Nebojte se, nezapomněl jsem na vás, poslal jsem za vámi kolegu, bude nejspíš na cestě."

"Děkuji vám, pane strážmistře Boubíne, zloděj se přihlásil sám, vrátil se na místo činu."

To strážmistra udivilo, trochu se nadzvedl ze židle, pozdvihl obočí a řekl: "No tak to mě nenapínejte, pokračujte!"

"Zuby mi omylem vzala zoubková víla, spletla se. Ale přišla mi je vrátit, tak ji za to prosím vás netrestejte."

Strážmistr otráveně dosedl zpět na židli a trochu nasupeně vzdychl: "Tak zoubková víla říkáte, paní Šafářová. No tak to jsem moc rád, že je záhada vyřešena. Nadporučíkovi Vomáčkovi všechno vysvětlím a řeknu mu, ať ten zatykač na vílu hodí do koše," pokračoval suše strážmistr a prudce telefon zavěsil. Tak zoubková víla. Pche! Ta paní se už opravdu dočista zbláznila. Jako bychom tu neměli jiné důležitější věci na práci! Říkal si v duchu strážmistr, ale ve skutečnosti neměli. A on by si tak přál, aby mohl jednou v životě přijít na kloub nějakému opravdu zapeklitému případu. Ale to jsou samí ztracení psi, zuby a teď ještě k tomu jedna zoubková víla zlodějka. "Ach jo," vzdychl strážmistr a šel si udělat svoje druhé ranní kafíčko.

Ištramanda byla ráda, že se vše nakonec v dobré obrátilo. S paní Šafářovou se skamarádila a ráda ji chodila od té doby navštěvovat. Již ne oknem, ale normálně dveřmi. Ve škole sice nedostala pochvalu, zato svou zbrusu novou historkou o ukradeném umělém chrupu bavila zástupy nových kamarádek. I paní učitelka se přeci jen zvláštnímu splnění úkolu zasmála a dokonce se uvolila zapůjčit milé Ištramandě školní kompas, který ji pak neomylně dovedl k Adélce. Ta již netrpělivě zoubkovou vílu vyhlížela a byla neskonale ráda, když jednoho rána našla pod svým červeným polštářem místo zoubku oblíbené čokoládové vajíčko. To hned běžela k otevřenému oknu, mávala a volala: "Děkuju ti, zoubková vílo! Moc ti děkujuuuu!"