Příběh z Králíka Karlíka - ukázka: 

Dračí bratrstvo

Viky se rozhlédl kolem sebe. Neseděl ve své sedačce v maminčině autě, ale na nějakém starém otomanu v jakési tmavé jeskyni. Uprostřed ní hořel oheň a něco tam šíleně páchlo. "No to je ale pěkné nadělení," prohlásil Karlík. "Propadli jsme se do jeskyně Dračího bratrstva!" Viky začal natahovat moldánky, měl strach, tak jako vždy, když se ocitl v nějaké nepříjemné situaci. A tak Karlík rychle pokračoval: "No ale to nevadí, určitě si nás nevšimnou." Viky se na Karlíka tázavě podíval, neboť králík nezněl úplně přesvědčivě. "A co se stane, když si nás přeci všimnou?" chtěl vědět Viky. "No, to přesně nevím," řekl popravdě Karlík. "Ale říká se, že Dračí bratrstvo jsou ti největší a nejhrozivější draci na zemi. Nechápu, jak jsme se tady ocitli," pokračoval. V tom se pohnulo něco velikého, zazněl sípavý, dlouhý a hlasitý povzdech, který rozezvučel celou jeskyni. Až poté si Viky s Karlíkem všimli, že vedle otomanu leží obrovitá šedivá hlava spícího draka, který teď ze spaní pomlaskával a pochrupkával si do rytmu. Měl pootevřenou tlamu, z níž se linula nelibá vůně přímo na Karlíka s Vikym. Jeho strašlivé bílé zuby trčící z té smrduté tlamy, jen svítily do tmy. V tu chvíli se otevřely dvě veliké zelené dračí oči. Viky s Karlíkem stáli jako přikovaní a nebyli schopni slova. "Ale ale! To je mi ale vzácná návštěva." zaburácel drak do ticha. "O tobě jsem toho leccos slyšel, králíku modravý, ale kohopak to tu máš s sebou? Přinesl jsi mi člověčí svačinku? Cha cha chááá!" zahřměl tak, až se jeskyně otřásala. To ale Vikyho pěkně naštvalo, celý se načepejřil. "Já, že bych měl být něčí svačinka? Tak to né." pomyslel si a předstoupil horlivě před draka, až ho ta jeho náhlá kuráž samotného překvapila.. "Já se jmenuju Viky a ne žádnej Svačinka. Nemáte náhodou žvejkačku?" "Tak ty máš chuť na žvejkačku, odvážný človíčku?" chechtal se ještě pořád drak. "Nemyslím pro sebe, ale pro Vás - strašlivě vám totiž, ehm, noooo, zapáchá dech," podíval se na draka zpříma Viky. "Dech říkáš? Chachachaaa!" Rozchechtal se drak naplno, až mu od tlamy jiskřičky lítaly. "To je čistá síra, chlapečku - díky ní chrlíme oheň, je to ta nejlepší vůně, co znám!" usmíval se drak zeširoka. "A žvejkačky my draci raději na veřejnosti nežvejkáme, děsně u toho totiž mlaskáme," pokračoval drak. Králík se mezitím třásl strachy a nevěděl, co s nimi bude. Proč ten Viky jen nemlčel, vždyť ten zápach není tak strašný, dá se to docela vydržet. Nečež se Karlík z té ostré vůně rozkašlal tak, až mu z očí vytryskly slzy. Kašel přilákal drakovu pozornost a tak tu svou obrovitánskou hlavu naklonil opět nad králíka. Karlík sebral všechnu svoji odvahu, pohlédl drakovi do očí a opatrně spustil: "Říkáš, žes o mě leccos slyšel, draku, ale my dva se přeci známe osobně, ty už si na mě nepamatuješ? Hráli jsme si spolu jako děti. Vzpomínáš si, jak ses jednou ztratil mámě?" Drak se přestal zubit a obličej mu celý zjihl. Dobře se na to pamatoval, ještě teď mu při té představě běhal mráz po zádech. Moc se tehdy bál. Ale teď to rozhodně nechtěl dát najevo. "Jé, vy dva se znáte?" zeptal se pobaveně Viky. "To je tedy směšné. Plyšový králík a malý drak! Ještě že jsi ho tehdy při nácviku chrlení ohně nesežehl plamenem, pěkně by ten plyš hořel!" pokračoval s úšklebkem Viky a sám se podivil, jaká prapodivná představa mu to vytanula na mysli. Drak se opět upřímně rozchechtal. "No, už jsem přes padesát let let nic nejedl, tak to bez dalšího sousta ještě nějakou dobu vydržím. Takhle dobře jsem se ale nepobavil, ani nepamatuju. Za to, žes mi přivedl takovéhle legrační stvoření, králíku modravý, kamaráde můj dávný, splním ti jedno přání." "Odveď nás prosím domů na statek!" vyhrkl bez váhání králík. "Ano, jistě králíku, jednoho dne jistě!" a drak se, jak už bylo jeho dobrým zvykem, rozesmál na celé kolo. V tom se jeskyně začala otřásat v základech, ze zdí se drolil jemný prach a tak Karlík a Viky na nic nečekali a utíkali a utíkali, seč jim síly stačily...

Písnička Dráček: https://www.youtube.com/watch?v=bwVHozEiY9w