Příběh písniček

Králík a jiné písničky...

Malý chlapeček, tehdy ještě v bříšku, vždy rád našel jakoukoli příležitost, jak svojí maminku pobavit. A tak ji jednou, když ještě nevěděla, že v bříšku sídlí, přiměl cestou od babičky zastavit auto v malebné zatáčce a vyčůrat se. Jelikož byla tma a bylo špatně vidět, maminka si omylem sedla při čůrání na kopřivu. Tak jí to překvapilo, že jí přemohl nekontrolovatelný smích. Smála se a smála, až se za břicho popadala - za to bříško, kde už se s ní smál i ten malý chlapeček. A nešlo to přestat. Smála se pak celou cestu až domů. A tak začal příběh o malém Viktorkovi, který mamince našeptával roztodivné písničky.

Ta úplně první byla o štrůdlu a maminka ji tatínkovi zpívala ve sprše a místo mikrofonu držela v ruce kartáček na zuby. Tatínek sice kroutil očima, ale šupal jí zhudebnit do svého počítače....a Viky v bříšku byl spokojený, jak to pěkně vymyslel a jak to pěkně všechno funguje...

Když už byl Viky z bříška venku, nastalo doma veliké pozdvižení. A to pozdvižení v podstatě panuje doteď. To maminka tehdy ještě netušila (a možná jí to ještě nedošlo), že malí, ale i trošku větší kluci, řádí přeci ve dne v noci. A na světě byla další písnička.

Jednou Viky například na výletě našel krásného plyšového modrého králíka. Na první pohled se do něho zamiloval. A protože ještě neuměl mít opravdové kamarády, na nějakou dobu se z něho a z králíka stala nerozlučná dvojka. Roztomilé - jak by řekli někteří rozněžnělí rodičové. Ten králík se pořád tak zvláštně usmíval a maminka na to poněkud podezřívavě hleděla (možná jí v tu chvíli nebylo do smíchu) a říkala si: jen promluvit, Králíku!

Jelikož maminka řídí ráda všechno (a všechny), jezdili hodně autem. Některé písničky tak vznikaly cestou. Třeba když si zpívali tu známou o kravách a maminka už ji nemohla ani cítit (cítit písničku??) a Viky křičel pořád dokola: Zazpívej mi tu moji! A tak maminka začala zničeho nic zpívat: Zpívej mi písničku, to já mám rád, zpívej mi dokola, chci pořád se smát! No a pak si Viky začal svlékat nejdříve jednu botu a mrsk na přední sedačku, pak druhou, pak jednu ponožku, pak druhou a do toho se potisící zeptal: A kdy už tam budeeeeeem? A tak vznikly písničky Výlet a Zpívej.

Jindy zase maminka toužila po vydatném slastném spánku a tak se zrodila Ospalá víla, která by šla už spát, neboť se jí klíží víčka. Načechrala by si peřinku a stočila se do klubíčka...uááá. Zííív. Někdy ani tato ukolébavka nedopomohla k spánku, ale což, ráno se vstávat musí, i když by se ještě spalo, a tak proč si ho neprodloužit něžnou romantickou vstávací písničkou Ráno.

Jak to tak bývá, Viky si do prvního zkaženého zoubku nechtěl zoubky čistit a tak maminka vymýšlela, jakými skopičinami by Viktorka přiměla otevřít pusu. Až přišel na scénu Pan kartáček se svým divadelním uměním. Různě se schovával po koupelně a byl tuze rád, když se nějakému tomu zoubku dostal na zoubek. No zkrátka, když ho mohl byť letmo vyčistit. Během svého vystoupení samozřejmě Pan kartáček Viktorkovi zpíval.

Když už uměl Viky plynně (a dost často) hovořit, nevyhnul se obligátnímu dětskému údivu nad vším, co je, co není, co vidí i co nevidí otázkou A proooooč??? Na některé otázky maminka s tatínkem odpovědět uměli a umí, i tak jich však mnoho zůstává s otazníkem. Například ta, co se stane s lidmi poté, co umřou? Technickou stránku věci již maminka s tatínkem rozebrali s Viktorkem ze všech stran. I přesto však o dušičkách marně vyhlížel ruce kostlivců čouhající z hrobů...Mohl za to asi nedostačující výklad!

No a jelikož má maminka s tatínkem a Viktorkem doma různorodou zvěř, která má své charakteristické vlastnosti, nebylo těžké je barvitě popsat v písních jako je kůň - Nezbeda, nebo Kocour. Kočičkám totiž maminka nepokrytě závidí jejich životní styl - především se rozplývá nad tím, jak pěkně a dlouze přes den spinkaj na pohovce, v psím pelíšku nebo se rozkošnicky vyhřívají na sluníčku (ano, spánek je její slabost) a pak milostivě zhltnou mističky plné jídla a odkráčejí za nočním dobrodružstvím....